Japonská psí plemena

Každý národ má svá vlastní psí plemena a Japonci nejsou výjimkou. Japonská psí plemena jsou špicové. Poznáte je snadno: ocásky mívají velmi často nahoře zatočené, mají hustou srst a špičaté uši. V Japonsku je většina plemen pojmenovaná podle místa vzniku, takže např. Hokkaido inu je z Hokkaida, Shikoku inu je z Shikoku. Výjimku tvoří Shiba inu, což je plemeno, které nemá konkrétní místo vzniku.

 

AKITA INU

Původní japonští psi byli malé až střední velikosti a nebyla žádná velká japonská plemena. Od roku 1603 byli v oblasti Akita užíváni jako bojoví psi Akita Matagis (středně velcí psi pro lov medvědů). Od roku 1868 byli Akita Matagis kříženi s tosami a mastify. Tím vzrostla velikost plemene, ale byly ztraceny typické vlastnosti špiců. V roce 1908 byly psí zápasy zakázány, ale plemeno bylo zachováno a dále šlechtěno jako velké japonské plemeno. Devět vynikajících zástupců tohoto plemene bylo v roce 1931 oceněno jako „národní památky“. V průběhu druhé světové války (1939-1945) bylo běžné užívat psy jako zdroje kožešiny pro vojenské oblečení. Policie nařídila odchycení a konfiskaci všech psů kromě německých ovčakita1áků užívaných pro vojenské účely. Někteří chovatelé se snažili obejít tento příkaz křížením svých psů s německými ovčáky. Když druhá světová válka skončila, akit bylo žalostně málo a rozdělovaly se do tří odlišných typů: 1) Matagi Akity, 2) bojové akity, 3) ovčácké akity. To vytvářelo v plemeni velké zmatky. Během poválečného procesu obnovení původního plemene byl po přechodnou dobu velmi populární pes Kongo-go z linie Dewa, který vykazoval vlastnosti mastifa a vliv německého ovčáka. Rozumnější chovatelé však nepovažovali tento typ za správné japonské plemeno a snažili se odstranit rysy cizích plemen křížením s Matagi Akitami, aby dosáhli obnovení původního plemene, a uspěli v ustavení čisté linie velkého plemene, jak jej známe dnes.

Akita inu je pes velmi vyrovnaný, věrný, učenlivý a chápavý. Existuje mnoho barevných variant tohoto plemene.

 

akita2

akita3

Černá forma Akita inu

akita4

http://kyokujitsuakitainu.com/?page_id=127

 

SHIBA INU

Shiba je pravděpodobně nejstarší ze šesti příbuzných původních japonských plemen psů, nazývaných souhrně Nippon-inu, z nichž je akita největší a shiba nejmenší. Stejně jako ostatní Nippon-inu byla i shiba chována pro lov. Existuje několik teorií o tom, proč bylo toto malé plemeno nazváno shiba. Jedna říká, že shiba byla původně užívána k lovu v hustých lesích a křovinách – slovo „shiba“ zde může znamenat „les plný křoví“ a potom „shiba-inu“ by byl „pes z křovinatého lesa“. Jiná teorie se domnívá, že je to proto, že křoví má stejnoshiba1u hnědozlatou barvu jako srst shib. Třetí zastává názor, že název „shiba“ pochází z naganského dialektu a znamená „malý“ (viz shibaguri = malý ořech), tedy že označuje malou velikost plemene. Přestože je shiba malá, nebyla používána pouze pro lov drobné zvěře a ptáků. Její nesmírná statečnost, bystrost a pohyblivost se uplatnila i při lovu velkých zvířat, jako jsou jeleni, medvědi a divoká prasata. Před lety byl v české televizi promítán krásný japonský film Lovec medvě
dů o životě starého lovce, jeho vnuka a jejich psů – a byly to právě shiby, které vytvořily hlavní role a jejich hrdinství bylo filmem zdůrazněno. Japonský venkov byl místem, kde shiba vznikla a byla nejvíce chována a stále je největším rezervoárem plemene. Dodnes zde shiba plní úlohu nepostradatelného pomocníka při lovu. Její život ve venkovských podmínkách ale není lehký. Feny shiby jsou zvyklé vrhnout svá štěňata bez pomoci lidí v temných koutech kůlen, v dírách pod podlahou domu či v případě krajní nouze i v noře, kterou najdou v okolní přírodě. Štěňata kojí velmi dlouho, nejméně šest týdnů, aby nezašla hladem dříve, než jsou schopna si sama shánět potravu. Shiby dokáží pro svou obživu obratně ulovit jakoukoshiba2liv bílkovinnou kořist a okamžitě ji po získání pohltit. Pozřou bez rozmýšlení chycené ptáky, myši, žáby, žížaly – prostě vše, co může obohatit jejich jídelníček. Snědí i jakoukoliv stravitelnou rostlinnou potravu – brambory, zeleninu, ovoce, kořínky i sladké pupeny.

Shiba inu je nezávislá, svéhlavá a sebevědomá. Venku je temperamentní, doma klidná, potřebuje však dostatek vyžití. K ostatním psům může být agresivní a může honit malá zvířata.  Je vždy připravená na dobrodružství. Někteří jedinci mají tendence být tvrdohlaví až despotičtí.  K cizím lidem jsou nedůvěřiví a rezervovaní, proto se uplatní i jako hlídači. Některé shiby bývají hodně uštěkané.

Svým vzhledem a zbarvením připomínají lišku. Zbarvení může být různé: červené, černé s pálením, sezamové, černě sezamové a červeně sezamové. Sezamová srst znamená, že je v ní rovnoměrně zastoupena směs bílých a černých chlupů. Každopádně platí, že všechny barevné varianty shiba inu musí mít tzv. urajiro – tzn. Bělavou srst na tlamě a lících, na spodní straně čelisti a krku, na hrudníku a břichu, na spodní straně ocasu a na vnitřní straně končetin.

shiba3

 

TOSA INU – vzácné plemeno japonských samurajů

 

Tosa ken, tosa touken, japtosaan dog, japonský mastif – to jsou další jména, pod kterými se ukrývá pes nevšedního vzhledu a vlastností. Tosa byla šlechtěna k psím zápasům sumo v Japonsku na ostrově Shikoku v provincii Tosa. Odtud také pochází název plemene.  Ačkoliv historie psích zápasů sahá v Japonsku údajně až do čtrnáctého století, historie plemene není nijak dlouhá. Větší oblibu si tosa získala mezi samuraji až v první polovině devatenáctého století.

První tosy měly úplně jiný vzhled, než jak je známe dnes. V prvopočátcích to byli psi malého vzrůstu s hmotností lehce nad třicet kilogramů. Původně měla postavené uši a ocas stočený nad hřbet. Podobaly se spíše místnímu plemenu nihon-inu a japonským špicům. V roce 1854, kdy byly zrušeny dosavadní přísné předpisy pro pohyb cizinců v Japonsku, se do země dostávalo s návštěvníky z jiných zemí stále více cizích psů. Místní milovníci psích zápasů byli zklamáni vzrůstem původní tosy a neustále je srovnávali s velkými západními plemeny. Proto se japonští chovatelé s nadšením pustili do křížení s těmito psy. Pro křížení byla postupně použita tato plemena: buldoci (r. 1872) , pointři, bulteriéři, mastifi (roku 1874), svatobernardští psi, bordeauxské dogy, němečtí ohaři (1876) , bloodhoundi a německá doga (1924). Tímto snaženímtosa2 Japonci vyšlechtili  velkého, silného, ale přesto hbitého psa.

Kolem roku 1900  se začali tito psi šířit po všech koutech Japonska a psí zápasy sumo si vydobyly velkou oblibu. Bohužel rozmach plemene trval jen krátce, důvodem byla rychle postupující vzteklina především na ostrovech a navíc zákaz psích zápasů v roce 1910. Druhá světová válka byla pro tosy nejtěžším období a přivedla plemeno na pokraj vyhynutí. Podle písemných dokladů zůstalo jen několik psů a ve správní oblasti Tohoku dvě feny. Pouze jediný pár psů zůstal na ostrově Kjúšú. Díky ohromnému úsilí místních chovatelů byl na základě těchto několika jedinců založen nový chov tos. Dnes žije v samotném Japonsku něco přes tři tisíce představitelů plemene.

K charakteristickým vlastnostem tohoto plemene patří odvážnost, bojovnost, houževnatost a ostražitost. Na druhou stranu je to pes nadmíru inteligentní, poslušný a oddaný. Dokáže být velmi něžný a citlivý.

V Evropě se japonské tosy chovají výhradně jako rodinní psi a společníci. Jsou to velmi vyrovnaní psi, přátelské povahy k lidem a při správné výchově tolerantní i vůči ostatním psům. Tosa nepatří mezi plemena, která jednají bezmyšlenkovitě. I přes svůj přátelský postoj k lidem a ostatním zvířatům dovede rozpoznat skutečné nebezpečí, jež hrozí její rodině nebo majetku. V případě nutnosti dokáže bránit a rázně zakročit. Nikdy nezaútočí bez důvodu.

Bývá označována jako bojové plemeno. Slovo bojové je tosa3ale velmi zavádějící a budí v neinformovaných osobách negativní emoce. Tosa není v žádném případě pes, který by trhal na potkání, jak si většina lidí pod tímto označením představí. Tosa je v psí říši zápasníkem sumo. Správnější by bylo tedy říci, že jde o psa zápasnického. V japonských  zápasech tos jsou využívání výhradně samci, zápasy jsou nekrvavé, účelem je vyvést protivníka z rovnováhy a srazit ho na zem.

V Japonsku jsou tosy nejen uznávaní zápasníci sumo, ale pro své vynikající vlastnosti jsou využíváni i jako hlídací psi a ve službách policie při hledání drog. Ve Spojených státech jsou poměrně rozšířené i v oblasti canisterapie.

 

Kishu inu

Toto psí plemeno bylo před tisíci lety vyšlechtěno Japonci k lovu jelenů. Je pojmenováno po regionu Kišu v provincii Kii, nacházejícího se na ostrově Honšú. Jedná se o středně velké psí plemeno typu špice, které je uznáno Mezinárodní kynologickou federací (FCI) a mimo jiné se chová i v Česku.kishu1

Kishu inu se vytvářel na velmi odlehlých místech. Tato velká izolovanost z něj dělá jedno z nejprimitivnějších plemen Japonska, ale zároveň i jedno z nejstarších plemen na světě. Vždyť kishu inu až do 70. let 20. století bylo zakázáno vyvážet ze země. Mohl být pouze darován.

Existence kishu inu je velmi dlouhá, dokladovaná až do doby středověku, přesněji období Edo. Najdeme japonské obrazy i 700 let staré znázorňující tento typ psů při lovu divočáků.

S tímto plemenem se pojí legenda, která vypráví příběh o zrození kishu z vlka. Na pokraji cesty našel lovec těžce zraněného vlka. Měl s ním však soucit a vlka zachránil. Na oplátku lovec vlka požádal, aby mu dal jedno ze kishu2svých následujících mláďat. Vlk slíbil a slib dodržel. Ze štěněte vlka se vyklubal výtečný lovec divokých prasat a stal se praotcem všech kishu.

Kishu inu je loajální, oddaný a energický pes s bystrým výrazem. Přestože se jedná o bystré, inteligentní a učenlivé plemeno, jeho výcvik není příliš snadný. Tito psi jsou velmi samostatní, a pokud ve svém majiteli nevidí dostatečného vůdce smečky, jednoduše ho ignorují nebo se sami snaží dostat na jeho post. Jedná se o dominantního psa. Kishu inu je tichý, málokdy štěká. Je to rodinný pes, mající odvahu ke chránění své rodiny. Většinou loví menší zvířata. Při dobré socializaci vychází dobře s jinými psy, jinak je nutné brát na mysli, že se jedná o dominantní psí plemeno, které si nic nenechá líbit. S jinými zvířaty dobře nevychází, už kvůli jeho loveckým pudům, které naplno pracují.kishu3

Pokud se jedná o vzhled těchto psů, Původně byly v jejich srsti znaky jasných barev, jako například červené, sezamové nebo žíhané. Od roku 1934 je ale povoleno pouze jednobarevné zbarvení; vícebarevná srst vymizela kolem roku 1945 a nikdy se už v ple
meni neobjevovala. V současné době existují v plemeni i bílí jedinci. Kishu inu je středně velký pes, dobře vyvážený, s dobře vyvinutým osvalením. Pes má vztyčené uši a zatočený nebo srpovitý ocas.

 

Existuje ještě řada psích plemen, která byla do Japonska importována. Patří sem Japonský chin, Japonský špic či Japonský teriér. Ale o těch zase příště.

 

Autor: Mgr. Alexandra Páclová

 

© 2018 Česko-japonské kulturní centrum Všechna práva vyhrazena.

cs_CZ
en_GB
ja